Lenka & Vlastík blogují

Taťka mě přišel navštívit hned druhý den. Ale měl smůlu. Já pořád spím a spím. Není se čemu divit, bylo to včera náročné. Mamka se trochu dospala, ale je pořád unavená. Taťka taky nevypadal nějak k světu. Co asi včera dělal, že je ještě tak trochu zelený? :).

Nakonec tedy zjistili, že mám zlomenou klíční kost, ale to nevadí. Proto spím pořád na pravém bočku. Do svatby se to však zahojí. Holt jsem byla větší než všichni čekali.

Tak už to přišlo. Lenku taťka odvezl do nemocnice už v pondělí 5. dubna, ale já jsem na svět nějak nespěchala. Mamča tedy zůstala v nemocnici přes noc až do úterý. To se už doktoři rozhodli konat a začli mě trochu přemlouvat.

Taťka v pondělí a útery byl pořád nervozní, protože se nic nedělo a nikdo mu furt nevolal, ale ve dvě odpoledne se to změnilo. Byl přijat telefon, že už to snad bude.

Úspěch přemlouvání doktorů se dostavil po 4 hodině odpoledne, kdy to už na mamču opravdu přišlo a já se začla drát ven. V 16:40 jsme už byli šťastná tříčlenná rodina a máma to měla zdárně a hlavně rychle za sebou. Vše proběhlo bez komplikací a jsem zdravá.

Hned jsem všechny překvapila včetně doktorů a asistentek. Zbourala jsem všechny lékařské odhady, které zjistili pomocí přístrojů. Jsem dlouhá 53 cm a vážím 3,94 kg. Po změření prolítnul místností vtip, že Karviná má novou hráčku pro basket nebo házenou a doktorky se zasmáli. Ach ten taťka :). Taťka se hned ujal focení a tak se na mě můžete mrknout.

Konečně nadešel ten zázračný den, kdy bychom měli spojit naše životy a stát se oficiálně uznaným párem. Všechen ten stres a nervy okolo zařizování svatebního dne (ke spokojenosti celého příbuzenstva a nás dvou) se projevil a oba jsme unavení a nervózní. Ale i přes všechen shon mám krásný pocit radosti - nevím, jak je na tom Vlastík, ale já už se strašně těším.

Šest ráno, nebo kolik to vůbec je hodin – kolotoč začíná. Ženich je už fuč a zvoní kadeřnice. Takže se začíná s přípravami. Účes je krásný a teď ten zbytek – namalovat se a obléci. Auuu, první úraz - mám v chodidle zapíchnutou velkou třísku. Božíčku, kde se tu vzala a navíc nejde vytáhnout. Konečně je venku a nebudou ani žádné následky. První velké a hlavně pohádkové překvapení pro mě, Vlastík dojel kočárem, bylo ho slyšet v celé ulici, takže jsem se mrkla přes záclonu. To je úžasné, mám takovou radost, že i kdyby se něco pokazilo, tak mi to bude jedno.

Konečně mě rodina předala ženichovi a jedeme se vzít. Vezu se v kočáru jako princezna společně s dědou. Lidi na ulici a v jedoucích autech okolo mají povyražení - kočár ve městě se jen tak nevidí. V kočáru fouká a dědovi i mě je zima, navíc jeden kůň je nervózní z aut okolo, ale kočí vše zvládá s přehledem. Dojeli jsme v pořádku a už jen čekáme, až začne obřad. Je to tady, jsme svoji, už jsme novomanželé. Doufám, že nám to nadšení být spolu vydrží až do smrti - každý jsme úplně jiný, snad to proto nebude tak těžké. Z obřadu jedeme opět v kočáru a konečně si to užíváme sami s Vlastíkem. Jedeme se fotit do Botanické zahrady nedaleko Karviné. Zahrada je pěkná, ale po půlhodině focení nás to s Vlastíkem už moc nebaví. Ani nevím kolik je, ale konečně má fotografka dost fotek a můžeme jet do Soběšovic, kde čekají už jistě znudění a hladoví příbuzní.

Všichni už jsou nedočkaví a hladoví. Tak teď začít tradičně, Vlastík mě přenesl přes práh a zahnal tím zlé duchy. Rozbitý talíř jsme zametli, peníze posbírali, další legrácky od provozní restaurace přežili a může začít svatební hostina. První je polévka, už mám pěkný hlad. Uf, je to v suchu, nedostali jsme děravou lžíci. Na krmení jednou lžící jsme už zvyklí ze společného pobytu na kolejích - když je člověk zamilovaný, tak mu stačí hrnec teplého jídla, jedna lžíce, pohodlná postel a partner vedle něj. Jídlo bylo vydatné a všichni už vypadají spokojeněji.

I počasí se umoudřilo a dopolední zamračené počasí se změnilo v krásný slunečný, i když stále pořád jarní den. Hudba je v dobrá a zábava je v plném proudu. Nevím, jak se vše líbí ostatním, ale já jsem spokojená a Vlastík taky vypadá v pohodě. Dokonce máme i pár vtipných historek z hostiny pro známé - až na to někdy přijde řeč. Celé odpoledne proběhlo tradičně a zhruba tak, jak jsme to naplánovali. Žádný velký trapas ani pohroma se nestaly. Půlnoc se blíží a lidé se začínají rozcházet. Tak poslední hosté odešli a my se jdeme také vyspat. Jsme utahaní, ale svatební noc si ještě musíme užít.

A je tu neděle. Vstáváme brzo, asi jsme ještě plní emocí ze svatebního dne, a proto musíme čekat, až nám otevřou sál na snídani, abychom si dali kafe a něco do žaludku po včerejším popíjení alkoholu. Nemusím nic připravovat, a přestože nejsme s Vlastíkem sami, je to asi na dlouhou dobu příjemně strávená nedělní snídaně. Po snídani se balíme a jedeme všichni zpět do Karviné, kde se loučíme se zbytkem příbuzných. Vše je za námi, jsme svoji a bez pohrom.

Poslední semestr studia na vysoké škole se mi povedlo strávit v Litvě na studijním pobytu. Měsíc před nástupem na univerzitu, kde jsem se měla opět věnovat studiu chemie, jsem absolvovala rychlokurz litevštiny, kde nás každý týden profesoři zasvěcovali i do zvyků a historie Litvy. O víkendech jsme pak jezdili na výlety po celé Litvě.

Po skončení kurzu nebylo tolik příležitostí vycestovat za historií, ale o některé výlety se postarala studentská unie, která je přítomna na univerzitách po celém světě, a která se stará o zahraniční studenty. Protože my chemici často bádáme v laboratoři, snažila jsem se volný čas vyplnit nejen přípravou do školy, ale i poznáním Litvy a jejích obyvatel, litevských zvyků a tradic.

S ostatními zahraničními studenty jsme se snažili poznat Litvu i ze stránky, která přísluší všem mladým lidem. Chodili jsme se společně bavit na různé akce pořádané v Kaunasu – k nim patřilo divadlo, diskotéka, festivaly a různé slavnosti. Čas strávený na studiu uběhl rychle a zkušenosti a zážitky nejen na univerzitní půdě jsou k nezaplacení.